Třetí den

Ráno mým tělem stále projíždí ta brutální masáž vnitřností, kterou mi způsobili SUNN O))). Když se jdu v deset podívat na ENDLESS, kteří otevírají předposlední den Brutal Assaultu, cítím se, jakoby mě včera někdo otevřel, vnitřnosti naházel do mixéru a pak vrátil na nesprávná místa. Ke scéně docházím půl hodiny před začátkem a je tu již poměrně čilý shon. Ten se odvíjí hlavně od toho, že ENDLESS mají problém s rackem, do kterého se sbíhají všechny nástroje. Problém se řeší celou půlhodinu a ještě deset minut, ve kterých měli ENDLESS již hrát. Nervozita plní intenzivně vzduch. Nakonec hrají jen pár skladeb, krom poslední z nich jen s jednou kytarou, Libor se oddává jen zpěvu. Přiznávám, že jsem milovníkem hlavně staré tvorby, ze které nezazněla ani jedna skladba, ale ocenit musím baskytaristu Peťáka a jeho třetinový bezpražec. Hlavně v první skladbě, kdy kytara nešla téměř vůbec ven, šlo jen o bicí, zpěv a zvukově i hráčsky skvěle ošetřenou basu. Přesto vše fungovalo na jedničku.

Holandská ANTROPOMORPHIA mě zahání léčit si své brnící vnitřnosti zase mimo areál. Death metal staré školy mám rád, ale tihle kluci určitě nenašli tu správnou cestu. Obdivovat na nich lze snad jen to, že v tom parnu kytarista na tričko navlékl ještě nějakou černou houni s kapucí a nevypařil se.

Vracím se až na veterány PRO-PAIN a dobře dělám. Gary Meskil to zase zvládnul na jedničku. Plachta s jednoduchým nápisem a poctivě vysoustružený set neústupného hardcoreu. Meskilovo dělnictvo do publika narvalo i v tom vedru nekompromisní dávku NYHC dobarvenou sprškou kytarových sól. Ani při zvyšujícím se věku protagonistů PRO-PAIN neztrácí nic ze své síly, kterou už třiadvacet let soustruží celý svět. Původně jsem přemýšlel, zda-li s návratem do areálu ještě nepočkat, ale jsem rád, že jsem vyrazil včas. PRO-PAIN jsou jistotou, která prostě stojí za to.

Následuje tříhodinovka, při které deathmetalové jistoty KRISIUN a DECAPITATED ředí numetalové spolky jako HED PE nebo ILL NIÑO. Vlastně tento dramaturgický tah fungoval na jedničku. Takový styl výdech, nádech, výdech, nádech. Od numetalových HED PE neočekávám vůbec nic. Ve výsledku jde o celkem svěží odlehčení festivalu včetně výletů do žánrů jako například reggae. Takové ticho před brazilskou pouštní bouří. KRISIUN už během prvních deseti minut zadupali dojmy z HED PE do země. Numetal byl nekompromisně zničen ryzím death metalem bez jakékoliv příměsi. Na milimetr přesný gang ve čtyřicítce ve stínu lil do publika roztavený kov smrti a donutil i Žlababu v backstage hrát s nimi na airguitar. Hlavně důraznější první polovina setu naprosto vraždí.

Po brazilské přísnosti nastupuje opět numetalová zábava. U kapely ILL NIÑO si říkám, co tady tahle banda vlastně dělá (tuším, že už podruhé). Naposledy jsem je živě viděl před jedenácti lety na Rock for People. Ani tam to nebyla žádná extratřída. Nicméně, tenkrát šlo o odredované chrty z New Jersey. Dnes tu máme obtloustlé chlapíky, kteří ze sebe charisma, které snad kdysi měli, vykřesat již nedokáží, ať se snaží sebevíc. Na DECAPITATED jsem se těšil. Když jsem je viděl na Brutal Assaultu v roce 2011 byl to jeden z vrcholů festivalu. Nehorázný deathmetalový nálet s perfektní rytmikou. To se teď neděje a vlastně ani nevím proč. Poláci valí stále výtečný tech-death set s celou řadou skočnějších core pasáží, ale zdaleka mě to neporazilo tak, jako před čtyřmi roky.

Návrat na reggae. Na WALLS OF JERICHO jsem se těšil. Už s první skladbou lidi šílí. Candace je skvělá. Burcuje publikum i v té pekelné výhni k pohybu a daří se jí to. Jedna z mála metalcoreových kapel na festivalu je nejen vítaným zpestřením, ale i jedním z vrcholů dne. Candace ve svém slovníku lehce potlačilo slovíčko „fuck“, ale rozhodně přidala na energičnosti v projevu. Jeden z nevyslyšených transparentů ji zve ke společnému běhu do circle pitu. K tomu bohužel nedojde. WALLS OF JERICHO válcují, když na závěr spustí „The American Dream“ mám pocit, že riffy drtí celý festival na malé kousky. Neskutečný set.

Třebaže jsou KATAKLYSM zřejmě stále populárnější a populárnější, osobně mám s jejich novější tvorbou trochu problém. Kapela podle mě již se svým melodickým death metalem dlouhodobě tak nějak stagnuje a není s to opustit výraz, který jí tak slušel v období alb „Shadows And Dust“ a „Serenity In Fire“, ale který v mezičase došel znatelného invenčního vyčerpání. Podobně proto dopadl i její josefovský set, jenž sázel spíše na novější věci, a tak to byla docela nuda. Pravda, řemeslně mistrně zvládnutá, ale pořád nuda, kterou podtrhly i obě zbrusu nové skladby „The Black Sheep“ a „Thy Serpent´s Tongue“.

Neskutečný set, zcela jiným způsobem, se odehrává i na zadní scéně. Úchyláci ze SEBKHA-CHOTT si vzali inspiraci z ptačích monster, ploužících se letos kolem areálu, a navlečení v podobných kostýmech, doplněni opravdu roztodivnou kytarovou nástrojovkou, se jali tnout do živého. Cirkus, jehož hudební složka čítá grindcore, noise i jazz, má stále stejného bezpražcového principála Wladimira Ohrelianova II., který medovým mňoukáním svého nástroje a nekonečnými, nejen hudebními, vtípky jednoznačně dominuje. Ostatní se však mění, SEBKHA-CHOTT hrají v nejúspornější sestavě, co jsem je zatím viděl. Přiváží však nový koncept a vidět naživo vrtulovou dvoukytaru, to za to opravdu stálo.

„Jsme světský, chápeš?“ od VLADIMIRA 518 mi duní v hlavě, když se dívám na BRUJERIJU. Mexický gang hraje svoji klasiku. Kytary, řvaní, mačety a marihuana. Set má i novinky, například divoženku, která tu a tam vpadne ve slušivém kostýmku na scénu, například proto, aby něco odzpívala nebo proto, aby případně zatancovala šavlový tanec se dvěma obrovitými mačetami. Hongo Jr. za bicími nakonec demaskován. Obrovitá postava Nicka Barkera šla skrýt jen velmi těžko.

PRIMORDIAL jsou pravidelnými hosty josefovské pevnosti a tak by člověk řekl, že už prakticky nemají čím překvapit. Letos však všechny přítomné příjemně navnadili jednak tím, že se pro změnu nenechali otrávit odpoledním časem svého vystoupení, a jednak bezvadně šlapajícím setem, který dostal v podobě démonického Nemtheangy s totálně mokrou kapucou přes hlavu ještě působivější rozměr. A samozřejmě, na rozdíl od minula zazněla i „Empire Falls“, což se také počítá.

Na zadní scéně se odehrává ještě jedno malé osvěžení a to jsou LANTLÔS. Omladina, která před dvěma roky zazářila na Roadburnu ještě se Stéphane Pautem u mikrofonu provzdušňuje atmosféru svým postrockem s celou řadou blackmetalových a shoegaze vlivů. Příjemná mladá náladovka působila v koloritu dne jako vítané zpestření. Pokud bych ji ale postavil vedle žánrově spřízněné kapely, bude dozajista splývat. Ovce na hradbách však žánrové vyklidnění přivítaly a tak po okraji desetimetrové zdi při jejich setu cinkaly zvonečky.

Když tu byli THE DILLINGER ESCAPE PLAN naposledy a když během první skladby Greg plaval několik metrů v lidech, ochranka se nestačila divit. I teď je před koncertem cítit jiskření ve vzduchu. Šéf securiťáků nás fotografy upozorňuje, že je možné, že nás bude možná muset odvolat dříve než po obligátních třech skladbách. Tentokráte se ovšem kapela nepokusila zabít nikoho z publika tím, že by po něm mrštila case od bedny. Ani kytary nelítaly. I bez toho šlo jednoznačně o nejdivočejší set Brutal Assaultu. Začátek silný, „Pancer“ a superhitovka „Milk Lizard“. Ostatně jako zbytek setu. Nasazazení je daleko za sto procenty. Tahle kapela snad ani nemůže mít slabý koncert. Už z principu. Na konci Ben opět dupe lidem po hlavách, Greg leze na konstrukci scény. Má problém s délkou kabelu a nakonec mikrofon letí do lidí. Přihrávek k publiku je posléze více. Netuším, kde na to berou energii, ale opět to bylo epické. Zaznělo vše, co mělo zaznít, včetně „43% Burnt“. Neskutečný set.

Oproti tomu NAPALM DEATH pro mě asi nejhorší, co jsem kdy viděl. Zvukové problémy, trochu zvláštní průpovídky a na závěr totální kolaps zvuku. Ven jde jen vokál a střídavě podivně nazvučené bicí. Nechápu, že zvukař nechal takto kapelu odehrát několik skladeb. Ostuda.

Změny v rozpisu vystoupení, způsobené odřeknutím KILLING JOKE, způsobily, že jsem sice nemusel řešit subjektivně zásadní problém souběhu koncertu SEPULTURY a CANDLEMASS, zato jsem ale nově nastalé situaci musel obětovat podstatnou část představení GOD DETHRONED. A mrzelo mě to o to víc, oč to na Metalgate Stage rozbalili s perfektním zvukem s ještě perfektnějším otvírákem „Faithless/Hating Life“. Nebylo ale zbytí a po další skladbě jsem chtě nechtě musel sypat zpátky na hlavní festivalové „náměstí“.

Tady už čekali švédští doomoví klasici CANDLEMASS na čele s výborným Matsem Levénem a bohužel bez ústřední postavy Leifa Edlinga, který se pro letošek živého hraní s kapelou vzdal (dočasnou náhradou se stal Jörgen Sandström /ex – GRAVE, ENTOMBED/). Jeho nepřítomnost však nicméně nebyla na výsledném zvuku znát a tak byl set složený z osvědčených klasik znamenitým melodickým ostrůvkem uprostřed všeho toho brutálně-assaultovského dění. Škoda, že nedošlo i na „A Sorcerer´s Pledge“, která do zlatého fondu repertoáru kapely rovněž patří a kde by Levénovy kvality vynikly ještě o malý fousek více. Ale chápu, že časová dotace festivalového vystoupení je prostě jiná, než ta klubová.

Demonstrovala to o chvíli později i SEPULTURA, jejíž výroční set k třicátému výročí fungování kapely byl rovněž oproti ostatním koncertům na turné zkrácen a nedošlo tak na některé kusy, které by si člověk po létech opravdu rád poslechl („Dead Embryonic Cells“ například). I tak ale tři Brazilci a jeden Američan vystřihli opravdu mimořádně energický set, jejž podstatnou měrou ovlivnil právě energický výkon Derricka Greena, jehož styl je sice na hony vzdálený tomu staršího z Cavalerů, ale v SEPULTUŘE mu to zkrátka nesmírně sluší. I díky výjimečně zahraným vzpomínkám („Troops Of Doom“ nebo „Biotech Is Godzilla“) jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu.

A o to možná nejlepší se hned vzápětí postarali DEATH TO ALL alias dočasné seskupení muzikantů, kteří kdysi prošli DEATH, a vzdávají takto koncertní poctu symbolu kapely, předčasně zemřelému Chucku Schuldinerovi. Oproti loňské sestavě došlo ke změně za bicími, kde Seana Reinerta nahradil Gene Hoglan, a u kytary, kde zase pro změnu Paula Masvidala vystřídal Bobby Koelble. V repertoáru se proto logicky objevily některé jiné skladby („The Philosopher“, „Overactive Imagination“, „Symbolic“ a „Bite The Pain“, jestli mě paměť neklame) a musím říct, že zejména s Hoglanem v zádech to byl snad ještě o stupeň lepší výkon, než v podání zmíněné minulé sestavy – a to už i ten byl fantastický. Kapitolou samou o sobě byl znovu Steve Di Giorgio se svými tří- a šestistrunnými bezpražcovými baskytarami, který krom své ekvilibristiky nezapomínal ani rozdávat díky na všechny strany. Člověku mockrát přišlo na mysl, jak moc je škoda, že se toho všeho Chuck nemohl dožít.

GODFLESH pro mě uzavírají den. Na jejich set se těším jako na sladkou tečku. Industrometalový diktát má jen jednu nevýhodu. Brutální přeřvanost, která mi ve fotopitu opět cupuje střeva na kaši. Milost! Řešením je vydatná vzdálenost, ale i tak je to intenzivní a brutální kytarová diskoška. Nový materiál na začátku přebíjí osvědčené hitovky na konci. „Christbait Rising“ mě už řeže na nudle. Zvuk na rozdíl od DØDHEIMSGARD super, jen kdyby to mohlo být míň. K MARDUK jsem si nikdy žádný přátelský vztah nevytvořil, takže tradá na kutě.

Čtvrtý den

V sobotu se jde na hlavní scénu až na protinožce PSYCROPTIC. A byli výborní. Jejich set mi připomíná to, jak mě v sobotu ráno před třemi roky zhruba tak skvěle probudili CATTLE DECAPITATION. Zvuk parádní a nervózně přešlapující Zdeněk Šimeček (GODLESS TRUTH) v rohu scény dává tušit, že se chystá nějaká kulišárna. A taky že jo, při „Ob(Servant)“ je tu vynikající hostovačka.

ALL OUT WAR na chvilku předávají žezlo hardcoreovému království. Škoda, že letos nedostali příliš šanci mladí talenti z hardcoreové škatule. Vůbec, toho hardcoreu je letos poskromnu, tak buďme vděční alespoň za toto. Tato legendární parta z New Yorku pochází ze začátku devadesátek a stále má energie na rozdávání, nicméně mě jejich thrashující hopsanda v této výhni spíše ukolébává, než cokoliv jiného. DEFEATED SANITY je zcela jiná liga. Vlastně po celou dobu koukám s otevřeným pantem na bubeníka, s jakou lehkostí a samozřejmostí prokládá slamy jazzovými kudrlinami. Nelítostná porce brutal death metalu v té nejtvrdší možné formě, do kterého se opatrně, ale velmi často pašují kruté technické dávky v rytmice. DEFEATED SANITY živě, to je radost z toho, že vás někdo rozjezdí buldozerem.

ROSETTA tak dlouho tahala na evropské turné své kamarády ze CITY OF SHIPS, až jim prorostli do kapely. Na Brutal Assaultu vidím poprvé novou sestavu s dvěma kytarami. To parno jim moc neslušelo a já zavzpomínal na čas, kdy jsem je viděl při první evropské štaci na chladivé Sedmičce. Jediný koncert, který ROSETTĚ sednul pod čirým nebem, byl Fluff 2011, tam to bylo naprosto epické. Dnes fajn, protože nic takového druhého tu není. Problém jejich setu je určitě délka, neboť končí o patnáct minut dříve, což je škoda, protože ochutnávky z nového desky zněly rozhodně slibně.

Sobotu jsem osobně vnímal jako asi nejslaběji obsazený den, byť samozřejmě objektivně nabízela program stejně bohatý jako předešlé dny. Na SKÁLMÖLD jsem se ovšem těšil, protože je předcházela pověst kapely schopné vykouzlit výborná živá vystoupení. To ostatně islandská šestice vzápětí potvrdila, když předvedla nadmíru přesvědčivý folkový výkon, korunovaný její zvonivou mateřštinou a nesmírně odsýpajícím nábojem. Teď jen ještě kdyby se povedlo všechno tohle přenést i do studiových nahrávek, protože tam si myslím, že má kapela ještě rezervičky.

RATOS DE PORAO je smečka veteránů, která odkojila Maxe Cavaleru, živě je táhne hlavně basák Junin, kterého si kdysi půjčili z brazilského fastcoru DISCARGA. Hlavní dvojku však představuje obrovitý strýček Gorda s mikrofonem a kytarista Jão, který je jako jediný v kapele od jejich počátku v roce 1981, takže může i takovému fotrovi, jako jsem já, v klidu dělat fotra. I přes ten věk neúnavná porce thrashe, hardcoreu a punku, která se rozhodně žánrově nezakopala v osmdesátkách. Respekt.

Na MODERN DAY BABYLON se zase nadávalo. Proč? No protože jsou oblíbení v dramaturgii festivalu a snad jedinou českou kapelou, která hrála dva roky po sobě, navíc ještě v tak exkluzivní čas, jako je sobotní odpolední parno. Takže nechť se závistivci snaží nebo puknou zlostí, ale MODERN DAY BABYLON odehráli set z prověřeného materiálu, nové pecky byly snad jen dvě. Za nimi vlaje obrovská plachta a před nimi hrne super zvuk. Haty za bicí soupravou si dává slušný tělocvik a je to snad nejpohyblivější člen této djentové trojky. Možná i proto se chvíli po začátku mění kopák, který prokopnul. Na počátku a vlastně i v setu trochu nervozity, neboť problém s rackem u ENDLESS zřejmě nebyl zaviněním kapely, ale techniky scény, a tak se přelil i sem. Pro mě výtečný set, který jasně dokázal, že MODERN DAY BABYLON nejen zvládli odpolední čas, ale mohou s klidem reprezentovat i venku.

CRYPTOPSY by si měli přestat lhát do kapsy a konečně pořídit druhého kytaristu. Bez něj to prostě není ono. Opakoval bych se. Druhá kytara jednoduše chybí a ve chvíli, kdy se sóluje, je její úloha v této hudbě baskytarou nezastupitelná. Koncert v tu chvíli vždy lehce spadnul. A spadnul i Matt McGachy, tedy do lidí, kteří ho krátce pohoupali nad svými hlavami a vrátili zpět na scénu. Ukázka z nové desky ukazuje, že se CRYPTOPSY vrací k tomu, co jim vždy šlo – tedy k nelítostnému, technickému death metalu.

THE HAUNTED dochází dech, ale publikum to nevidí. Před nedávnem se kapela restartovala se staronovou sestavou a Marco Aro si vždy v mezihrách běhá za bicí pro pár chvilek klidu, vydýchání se, případně nějaký ten doping. Jakmile však vpadne do záře reflektorů, je naprosto nekompromisní a jasně ukazuje, že Götenburg si své metalové ostruhy nevysloužil jen tak pro nic za nic. Jejich set jede jako hodinky, thrash/deathová jízda s energií, která jakoby padala z kapely o generaci mladší.

SUCIDAL SILENCE mají před začátkem setu zvláštní rituál. Vypadá to trochu, jakoby vyvolávali ducha zesnulého Mitche Luckera. Pak už se jde na tradiční „Unanswered“ a „Where is your God“ řve snad půlka areálu. Eddie Hermida opět trochu zhubnul, je mnohem pohyblivější než v minulosti a ten dokonalý krátký sestřih mu neubral nic na živočišnosti. SUICIDAL SILENCE se postarali o kvalitní deathcoreovou zábavu, došlo i Wall of death uprostřed opravdu bujarého mosh pitu.

Podivíni ze SÓLSTAFIR jsou teď v trochu zvláštním rozpoložení. Dost tvrdě vyhodili letitého bubeníka Guðmundur Óli Pálmasona, který se nechal slyšet, že to jen tak nenechá. Vztahy jsou napjaté. Na koncertě to však znát nebylo. Bubenický záskok logicky chyběl na autogramiádě, ale při koncertu se celkem činil. Na setu islandských umolousanců tedy z mé strany ani mráček. Jediné, co mě tak na jejich setu štvalo, byli HEAVEN SHALL BURN, kteří do těch nejambietnějších chvil skladby „Fjara“ házeli „ček ček“ mikrofonu. Po ní už jen rychlý přesun na zadní scénu.

Úřadují tam VICTIMS a jsou naprosto boží. Chvíli jsem řešil rozcestí HEAVEN SHALL BURN a VICTIMS, ale rozhodl jsem se dobře a navíc jsem nakonec po skončení VICTIMS viděl i většinu setu HEAVEN SHALL BURN. VICTIMS a jejich crust-hardcoreový vypalovák byl tou nejryzejší formou hardcoreu, která tento rok byla na Brutal Assaultu k mání. Pot, krev a energie, která mi, doufám, vydrží až do závěrečných ESOTERIC. Cestou zpátky míjím podivné dunění na Octagonu. Už tu samozřejmě od rána stojí scéna a nyní se na ní i něco děje. Bohužel po hardcoreovém výplachu nemám nejmenší porozumění pro alikvótní podivnosti a peláším stihnout konec HEAVEN SHALL BURN.

Ještě stále mám v paměti tři roky staré vystoupení HEAVEN SHALL BURN v josefovských zdech, nakolik to byl skutečně silný zážitek pro někoho, kdo zná ze studiové produkce kapely jen skutečné minimum. I proto jsem si kapelu nenechal ujít ani letos a musím říct, že to bylo znovu naprosto strhující – podobně brutální vír deathcoreových kytar ve spojení se zvířecím vokálem sympaťáka Marcuse Bischoffa prostě nemůže nechat v klidu snad nikoho.

CRADLE OF FILTH byli za jeden z největších taháků festivalu (tím spíš, že v jejich řadách už jsou naplno usídleni i dva našinci), ale jako jedni z opravdového mála bohužel pohořeli na prachšpatném zvuku, v němž především nebyly vůbec slyšet klávesy a zpěv Lindsay Schoolcraft, což znamenalo ztrátu dobrých třiceti procent produkce. A když ani zbytek hudebního celku nebyl ve svém zvukovém výstupu zrovna nejostřejší, nebylo se vůbec co divit, že se Danimu na jeho výzvy o větší „akčnost“ publika dostávalo tak mizerné odezvy. S ohledem na předvedený playlist, který v sobě skrýval tradiční „Best Of“ potenciál (plus jednu aktuální novinku v podobě „Right Wing Of The Garden Triptych“) tak zcela určitě můžu hovořit o celkovém zklamání.

AT THE GATES jak z desky. Bez velkých gest. Sympatická deathmetalová párty zahraná s naprostou lehkostí. Jen Lindberg lítá z jedné částí scény na druhou, hopsá po odposleších a stará se o to, aby se jejich set zaryl opravdu hluboko. Poslední deska tvoří páteř setu, ale dochází i na nasmrtelné pecky jako „Spirit Disease“ nebo „Blinded by Fear“.

Půlnoční překvapení, tak by se asi dal zjednodušeně zhodnotit set norských vikingů EINHERJER, kteří překvapivě (v porovnání s některými jmény umístěnými na Metalgate stage) vystoupili na hlavním pódiu. Překvapení pak o to větší, že jsem kapelu živě shlédl poprvé a byla ještě daleko působivější, než z některých svých, podotýkám, že velmi povedených, studiových nahrávek. Svůj baskytaryprostý pochodový pagan metal dávali s přehledem ve třech a z celé kapely přímo vyzařovala bohorovná sebejistota, s níž také přítomným náležitě „diktovali“. Na samý festivalový závěr opravdová lahůdka.

Čekání na CULT OF FIRE bylo magické. Všude lidi a většina vlastně, dle odposlechnutých hovorů, ani moc nevěděla, co čekat. Důležité je, že půjde o exkluzivní zážitek. Jediný koncert CULT OF FIRE pod širým nebem. Na scéně už svítí svíce a spouští se black metalová „Vltava“. Atmosféra skvělá, plameny šlehají, za Octagonem dva hasičské vozy. Horší je to se zvukem, ten se po blackmetalové verzi smetanovské klasiky nějak rozšklebil a šlo ho pojmout jen stěží. V polovině setu nad pódiem vzplanula vatra, ale původní požadavek kapely CULT OF FIRE, aby všichni přítomní v Octagonu uhořeli, nakonec nevyšel. I tak palec nahoru za opravdu nevšední zážitek.

Poslední co slyším, jsou ESOTERIC. Po nich vlastně ani nemá smysl, aby ještě někdo hrál. Jen málokterá kapela mě dokáže naprosto přikrýt masou zvuku, která je tak chladná a příjemná současně. ESOTERIC jsou jako hvězdný prach. Tajemný a plný třpytu. Jejich zvuk se tetelí v nočním vzduchu a nese s sebou zprávu nekonečna. Greg Chandler je démon. Za poslední tři roky jsem viděl ESOTERIC třikrát a vždy pod hvězdnou oblohou, vždy to bylo epické setkání s vesmírným prostorem a nejinak je tomu dnes.

RIP, Louis